Kdo jsem?


Jsem Martina a hodně dlouho jsem si myslela, že pokud chci cestovat kolem světa, musím být bohatá.

 

Bohatá nejsem a přesto jsem na cestách už od roku 2011, žila jsem ve čtyřech zemích a procestovala téměř 60 zemí světa.

  

Mám vystudovaný filmový střih a režii a u filmu a reklamek jsem pracovala šest let. Než mi došlo, že je to na mě moc stresu, nejsem to já, nikomu a ničemu tím neprospívám a něco mi v tom životě chybí. Tak jsem to u filmu zabalila a sbalila jsem krosnu.

 

Jsem ve znamení Ryby a všude po světě s sebou vozím ukulele.


Věřím, že procestovat svět a plnit si své cestovatelské sny může každý z nás.

 

Věřím tomu, že náš život by měl být víc než jen o biflování se na zkoušky a absolvování vysoké školy, na kterou jsme šli jen proto, abychom tu vysokou měli.

 

Věřím, že náš život by neměl být o rozesílání životopisů stovkám firmám, pro které pracovat nechceme a neměl by být ani o tom pracovat od 9 do 5 tam, kde nemůžeme odlepit oči od vteřinové ručičky.

 

Věřím, že život je o něčem víc než jen pořizování si věcí, které vlastně nepotřebujeme.

 

Věřím v dobro a na zázraky.

 

Věřím, že můžeme dokázat všechno (i to, co nikdo před námi nedokázal).

 

Věřím, že každý z nás si zaslouží žít přesně takový život, o jakém vždy snil.

 

Věřím, že náš život může být jedno velké dobrodružství, pokud tomu tak opravdu chceme.

Za poslednícpět let jsem:

  • navštívila 38 zemí světa
  • vystřídala 24 zaměstnání
  • naučila se lépe cestovat - utratit méně, užít si a poznat více
  • konečně koupila zrcadlovku, začala fotit a částečně se focením živit
  • potápěla se s velrybami a žraloky
  • jedla pečené pavouky
  • holýma rukama (myšleno dlaněma ,) )vyrejžovala zlato na Novém Zélandu (a asi za dvě hodiny ty tři zlaté šupinky ztratila)
  • sešla se s pravým králem v Království Tongy
  • pochopila víc samu sebe a uvědomila si, co pro mě je a co není důležité
  • obrečela dvě cestovatelské lásky-nelásky
  • naučila řídit traktor i bagr
  • téměř umřela v Thajsku úplně nečekaným způsobem, když se napíchla na jedovatou housenku
  • postavila vor na Sumatře, aby se po řece pralesem dostala zpátky do základního tábora
  • prostopovala velkou část jihovýchodní Asie
  • měsíc žila na malém ostrově v jižním Pacifiku, pila dešťovou a kokosovou vodu, chytala ryby a pekla je s divokýma chilli papričkama, co rostly v pralese
  • naučila se surfovat (lehce) a řídit a spravovat (některé) lodě a sněžné skútry
  • potkala desítky (možná stovky) neuvěřitelně inspirativních lidí
  • utvrdila se, že největší pohromy a úrazy se mi beztak dějou v domácnosti, třeba při úklidu ledničky či vaření a nejvíc se bojím na D1 (nepřeháním)
  • ... 

 

A ačkoliv nelituju žádných mých životních rozhodnutí, kdybych mohla změnit něco v minulosti, asi bych nestrávila tolik času ve vzdělávacích institucích, vzala krosnu na záda a vydala se do světa. Mám pocit, že těch posledních pět let mi dalo a naučilo mnohonásobně víc, než veškeré školy a univerzity dohromady (i když filmovka byla celkem zábava :) ). 

(To je čistě moje osobní zkušenost a nikoho tím nechci nabádat k útěku ze školy. I když možná trochu i jo, ale o tom více později.)

Kauai vodopád

Můj příběh

Kam až moje paměť sahá, tak jsem na ČT dvojce pořád sledovala dokumentární a cestovatelské filmy, listovala encyklopediemi, hodiny zírala do atlasu a snila o dobrodružstvích po celém světě.

 

Chtěla jsem se prodírat amazonskými pralesy, potápět se žraloky, potkat se s protinožci či třeba přejít Antarktidu. Snila jsem hodně, ale věřila jen málo, že by se holka z maloměsta mohla podívat dál než jen do Itálie.

 

Píše se rok 2010 a brzo mi bude čtvrt století. Mám čerstvě vystudovaný střih na filmové akademii, sedím u počítače v kanceláři pražské filmové produkce a mám plat dvou tří čerstvých absolventů vysokých škol. Splněný sen? Skoro jsem tomu i uvěřila.

 

Jenže. Během necelého roku v Praze jsem víc a víc nešťastná a mám čím dál víc pocit, že o takovém životě jsem přece nikdy nesnila. Praha, metro a tramvaje, vstát v osm, vyjít do betonových ulic, sedět u počítače, v pět odpoledne jít těmi samými ulicemi domů a večer možná na víno. Je fakt, že byly doby, kdy jsem se chtěla procházet po červených kobercích a přebírat zlatou sošku, ale ta malá holka, co hltala cestovní dokumenty na ČT2, a jejím největším idolem byl oceánograf Cousteau, ta holka, co chtěla prozkoumat celý svět, ta tam byla pořád.

 

No a protože jsem měla plat dvou tří čerstvých absolventů, naplánovala jsem s mojí spřízněnou duší Terezkou měsíční roadtrip po západě USA. Jakmile jsme si v Los Angeles půjčili auto a já vystrčila ruku ze staženýho okýnka, ta malá holka uvnitř začala jásat a skákat, protože jí přišlo, že to je to ono. To je to, co jí naplňuje.

 

Pocit svobody, možnost vidět krásy světa na vlastní oči... a koneckonců i vstávání bez budíku.

Po tomhle roadtripu jsem se na veškeré ‘rozumové’ plány do budoucna (kariéra, hypotéka, manžel, děti, ...) vykašlala, opustila 'práci snů' a rozhodla se, že chci objevovat další kouty světa.

 

O pár měsíců později už sedím s krosnou na Novém Zélandu a říkám si, co na tom druhém konci světa vůbec dělám, když nemám peníze (vlastně měla 1500,-, zbytek bláznivě utratila v USA), nemám práci a vlastně ani ještě nevím, kde složit hlavu

 

 

Tak takhle nějak jsem před pěti lety opustila tu svojí komfortní zónu - dobře placenou práci, byt v Praze, rodinu a přátele. Netušila jsem, co bude zítra (to mi zůstalo dodnes), ale pořád mám pocit, že jsem na dobré cestě.